SMS soutěže o ceny
Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrze Suezský průplav. Jedinou řekou Egypta je Nil. Na Nilu byla v roce 1970 postavena Asuánská přehrada. Je 111 metrů vysoká, má rozlohu 5000 km², dlouhá je 500 km (zasahuje až do Súdánu), hloubka dosahuje 95 metrů a objem zadržené vody je 130 mld m³. Na severu Nil tvoří deltu o rozloze 24 000 km². Na pobřeží ji tvoří několik velkých lagun, oddělených kosami, na západě i východě delty je několik velkých jezer, z nichž největší jsou Majrút, Edku, Burullus (1900 km²) a Manzala (2400 km²). Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954).
Za druhé světové války se stal bojištěm německé a italské armády pod velením Erwina Rommela a britských vojsk pod velením Bernarda Montgomeryho. Britská vojska zůstala až do roku 1946 v zemi. V roce 1948 se egyptská armáda zúčastnila arabsko-izraelské války. V roce 1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou smlouvu a Velká Británie souhlasila, že se stáhne (1954). Roku 3150 př. n. l. sjednotil faraon Menes Horní a Dolní Egypt. Vznikla Stará říše jejíž faraoni si nechávají budovat pyramidy. Někteří badatelé ztotožňují tohoto panovníka s králem Narmerem nebo s panovníkem Hor-Aha. Rozhodnout, kdo má pravdu je obtížné z důvodu používání dvou jmen, jednoho osobního a druhého trůnního. Kromě toho se pozdějším přepisem jmen a jejich pořečtěním mohlo znění změnit. Egypt je známý především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou například pyramidy v Gíze a Velká sfinga. Město Luxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplex Karnak a Údolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národ Středního východu.
V Tunisku operuje 5 leteckých společnosti a to Tunisair, Nouvelair, Karthago airlines, Tunis Avia a Tuninter.
Počasí v Tunisku je ovlivňováno dvěmi protichůdnými klimaty. Sever ovládá subtropické pásmo, zato na jihu kontinentální, tropické a suché. Sever Tuniska se vyznačuje teplými léty a dlouhými mírnými zimami. Při přesunu směrem na jihu pomalu začíná znát změna klimatu, protože přechází do suššího a teplejšího počasí, které je pro Tunisko tak obvyklé.
Politický systém je prezidentský, s teprve druhým prezidentem. V Tunisku neexistuje demokracie v evropském smyslu slova, jde o policejní stát. Protože je Tunisko arabský stát v mezinárodní politice velmi umírněný, je faktická diktatura vládnoucí strany mezinárodním společenstvím téměř bezvýhradně tolerována. Tuniskou měnou je tuniský dinár (TD) dělený na tisíc milimů. Tuniský dinár není volně směnitelný. Politický systém je prezidentský, s teprve druhým prezidentem. V Tunisku neexistuje demokracie v evropském smyslu slova, jde o policejní stát. Protože je Tunisko arabský stát v mezinárodní politice velmi umírněný, je faktická diktatura vládnoucí strany mezinárodním společenstvím téměř bezvýhradně tolerována. Tuniskou měnou je tuniský dinár (TD) dělený na tisíc milimů. Tuniský dinár není volně směnitelný. Tunisko je stát v severní Africe, jehož sousedy jsou Alžírsko a Libye. Obyvatelstvo tvoří z 95 % Arabové. Největší města Tuniska jsou Tunis, Sfax a Sousse.
Francie (francouzsky La France), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Součástí Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník).
Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.
Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný HDP na jednu hodinu práce 47,2 USD. Mezi důkazy technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří m.j. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus.
Dále podle statistiky OECD byla v r. 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD). Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).
Pobřeží je na západě členité se zálivy, na východě ploché. Celková délka pobřeží je asi 7600 km. Povrch převážně hornatý. Dominují Západní a Východní Alpy, na severu přesahující 4000 m n.m. včetně nejvyšší hory Monte Bianco (Mont Blanc). V nich jsou častá jezera (Lago di Garda, Lago Maggiore, Lago di Como) vzniklá ústupem pleistocenních ledovců. Celý Apeninský a Kalabrijský poloostrov (Calabria) a největší středomořský ostrov Sicílii (Sicilia) vyplňuje pohoří Apeniny dosahující téměř 3000 m n.m. Urbanizace dosahuje 67%. V Itálii je mnoho měst s více než sto tisíci obyvateli. Všechna velká italská města se potýkají s rychlým úbytkem obyvatel. Nejlidnatějšími městy jsou: Řím (Roma) - 2 774 000 obyvatel; Milán (Milano) - 1 256 000 obyvatel; Neapol (Napoli) - 1 004 000 obyvatel; Turín (Torino) - 903 000 obyvatel; Palermo - 687 000 obyvatel; Bologna - 374 000 obyvatel; Janov (Genova) - 610 000 obyvatel; Florencie (Firenze) - 356 000 obyvatel; Bari - 317 000 obyvatel; Catania - 313 000 obyvatel; Benátky (Venezia) - 272 000 obyvatel.
S téměř 60 milióny obyvatel podobně jako Velká Británie a Francie patří Itálie k nejlidnatějším státům Evropy a je nejlidnatější z celé jižní Evropy. Hustota zalidnění je průměrná (190 obyv./km²). Přirozený přírůstek je v současnosti mírně stagnující. Střední délka života je u žen 80,5 a u mužů 74,1 let. Itálie má čtvrtou nejstarší populaci na světě. V Itálii má největší podíl katolické obyvatelstvo (85-90%). Je to dáno historií a velký vliv má i samotný Vatikán a osobnost papeže (v současnosti Němec Benedikt XVI.). Ostatní obyvatelé jsou většinou ateisté a jen malá část tvořená především přistěhovalci vyznává islám. Převažující národnost je italská (94%), avšak někteří Italové pocházejí z jiného národa a mají jiný mateřský jazyk. Týká se to Sardů na Sardinii, hovořících sardsky, Rétorománců u východních hranic se Švýcarskem, hovořících rétorománsky, Němců na severu u hranic s Rakouskem, hovořících německy a Provensálců na západě u hranic s Francií, hovořících francouzsky. Přistěhovalci pocházejí především z bývalých kolonií, Libye, Somálska, Etiopie a Albánie, ale i z Maroka.
Skotská vysočina se vyznačuje divokou a velkolepou přírodou. Jsou tu nejvyšší hory Spojeného království (Ben Nevis 1344 m) a protáhlá jezera zvaná loch. Na západ od pobřeží Skotska leží v Atlantském oceánu dva řetězce ostrovů zvaných Hebridy. Směrem na jih se země svažuje do údolí mohutné řeky Clyde. Tato oblast, známá jako Středoskotská nížina, je tvořena nízkými zvlněnými pahorkatinami s kvalitní zemědělskou půdou. Vyšší vrchoviny a mokřiny tvoří hranice s Anglií. Provincie Severní Irsko, kterou dělí od Skotska Irské moře, má zemědělskou půdu, hluboké zátoky a Lough Neagh - největší jezero Britských ostrovů. Anglie je největší a nejlidnatější země Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Zahrnuje jižní dvě třetiny ostrova Velká Británie. Na severu hraničí se Skotskem, na západě pak s Walesem, jinak ji obklopuje moře.
Spojené království má dále čtrnáct zámořských teritorií po celém světě, což jsou poslední zbytky někdejšího Britského impéria. Ani zámořská území se nepovažují za součást Spojeného království, ale ve většině případů mají jejich obyvatelé britské občanství a právo bydlet ve Spojeném království (platí od roku 2002). Britskými zámořskými teritorii jsou v současnosti Anguilla, Bermudy, Britské antarktické území, Britské indickooceánské území, Britské Panenské ostrovy, Falklandy, Gibraltar, Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy, Kajmanské ostrovy, kyperské vojenské základny Akrotiri a Dhekelia, Montserrat, Pitcairnovy ostrovy, Svatá Helena, Turks a Caicos. Anglické království a Skotské království existovala jako dva oddělené nezávislé státy se svými vlastními panovníky a politickým uspořádáním již od 9. století. Knížectví velšské se dostalo pod nadvládu anglických králů roku 1284. Podle Zákona o unii z roku 1707 se Anglie (včetně Walesu) a Skotsko, jež byly od roku 1603 spojeny personální unií, sjednotily do politické unie ve formě jednotného Království Velké Británie.
V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.
Pobřeží Středozemního moře: nejteplejší na východní a jižní části země; deštivá období jsou jaro a podzim. Klidná léta s příjemnými teplotami. Teplotní rekordy: Murcia 47.2 °C, Malaga 44.2 °C, Valencia 42.5 °C, Alicante 41.4 °C, Palma de Mallorca 40.6 °C, Barcelona 39.8 °C. Nejnižší teploty: Gerona -13.0 °C, Barcelona -10.0 °C, Valencia -7.2 °C, Murcia -6.0 °C, Alicante -4.6 °C, Malaga -3.8 °C.
Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Již za své vlády rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci vnukovi svrženého krále Juanu Carlosovi. Tento král má převážně reprezentativní funkci, ale během pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se svou formální i neformální autoritou na stranu úřadující vlády, čímž pomohl k potlačení pokusu o převrat.
Španělské království se dělí do 17 autonomních společenství (comunidades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas). Ty jsou dál rozděleny do 50 provincií. Autonomní společenství a města: Andalusie, Aragonie, Asturie, Baleárské ostrovy, Baskicko, Extremadura, Galicie, Kantábrie, Kanárské ostrovy, Kastilie a León, Kastilie-La Mancha, Katalánsko, La Rioja, Madrid, Murcie, Navarra, Valencie, Ceuta, Melila.
Moderní Chorvatsko se skládá ze Středního Chorvatska s Chorvatským Přímořím (Záhřeb a okolí až k řece Ilově na východě, Karlovacká oblast, Rijeka a okolí, oblast Liky až k řece Zrmanji) (přirozeným centrem je Záhřeb a na Chorvatském Přímoří pak Rijeka), Dalmácie bez Kotoru, ale s územím bývalé republiky Dubrovník), Slavonie na východě země (od řeky Ilovy na východ, ke Slavonii však historicky náleží také Sremský okruh v dnešní Srbské autonomní oblasti Vojvodině), přirozeným centrem je Osijek, z většiny bývalého markrabství Istrie, tj. Istrijského poloostrova na západě Chorvatska, centrem je město Pula.
Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je nástupnický stát bývalé Jugoslávie, který se geograficky nachází na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb.
Chorvatská ekonomika by se dala charakterizovat jako středně rozvinutá v rámci Evropy. HDP na obyvatele je zde přibližně o 10 000 USD nižší, než v České republice. V dobách Jugoslávie, patřilo Chorvatsko k nejrozvinutějším zemím tohoto soustátí. Bylo zde povoleno soukromé podnikání, dobře rozvinutý turistický průmysl a bylo zde koncentrováno i několik větších zahraničních investic. Ekonomika země velice silně utrpěla v letech 1991-95, kdy probíhala první balkánská válka, které bylo chorvatsko aktivním účastníkem. Nejenže tato válka zemi finančně vyčerpala, ale navíc se jí vyhnula velká vlna zahraničních investic, které přitáhly zejména země Střední Evropy.
Chorvatsko (starší název Charvátsko, chorvatsky Hrvatska) je nástupnický stát bývalé Jugoslávie, který se geograficky nachází na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jeho sousedy jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. Hlavním městem je Záhřeb.
Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos. Hora Olymp je nejvyšším bodem Řecka ve výšce 2919 metrů nad mořem. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.
Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Býv. jugosl. republika Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Iónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).
Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy, ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování Řeků bylo opuštění plání řeckého poloostrova a znovuosídlení se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na poloostrově stejně jako na některých ostrovech, si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.
Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Přesto ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. Téměř 500 let trvající okupace zapříčila dnešní nenávist Řeků ke všemu tureckému. V letech 1941-44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie.